Členové Alkehol: Jak rocková legenda přežila tři dekády na scéně

Historie vzniku skupiny Alkehol

Skupina Alkehol vznikla v roce 1992, kdy se Ota Hereš a Petr Buneš rozhodli opustit thrash metalovou kapelu Kryptor a vydat se vlastní cestou. Kluci prostě cítili, že chtějí dělat něco jiného - muziku, co bude pořád nadupaná, ale míň agresivní. Něco, co spojí hardrock, metal a tu pravou hospodskou atmosféru. Celý nápad se prý zrodil u piva (kde taky jinde, že?), když si oba zakladatelé všimli, že tady chybí kapela, která by s pořádnou dávkou humoru a nadhledu vyprávěla o tom, co běžný Čech řeší.

Do party si vzali bubeníka Martina Melmuky a baskytaristu Petra Forejtníka. Tenhle kvartet se vrhnul na tvorbu jednoduchých, chytlavých melodií s texty o pivu, ženských a rockovém životě. Jméno Alkehol nevybrali náhodou - je to vtipná slovní hříčka ukazující jejich lásku k pivku a zároveň symbol pohodové atmosféry, kterou chtěli svou muzikou šířit.

Jejich první deska Alkehol vyšla v roce 1993 a okamžitě zabodovala. Kdo by neznal fláky jako Hospodská, Pijeme a hulíme nebo Motorkářská? Vždyť se z nich staly neoficiální hymny snad každé venkovské zábavy! Úspěch byl tak velký, že ještě tentýž rok vydali druhou desku S úsměvem se pije líp.

Sestava kapely se časem měnila. V roce 1994 nahradil Forejtníka na baskytaru Tonda Rauer a v roce 1996 přibyl druhý kytarista Radek Sladký, což kapele dodalo ještě šťavnatější zvuk. Duší kapely ale vždycky byli a jsou Ota Hereš s Petrem Bunešem, kteří píšou většinu muziky i textů.

Víte, co je na Alkeholu super? Že kluci nikdy nepověsili svá civilní zaměstnání na hřebík. Díky tomu mohli tvořit přesně tak, jak chtěli, bez ohledu na komerční tlaky. A tahle upřímnost z jejich muziky přímo čiší - možná proto jim fanoušci zůstávají věrní už desítky let.

Alkehol se postupně stal kultovní záležitostí české rockové scény. Jejich koncerty? Hotová smršť energie, humoru a nespoutané radosti ze života. Nikdy se nesnažili být umělecky hlubokomyslní nebo textově filozofičtí – prostě chtěli bavit sebe i lidi kolem, přinášet radost a pomoct aspoň na chvíli zapomenout na každodenní starosti.

V kontextu devadesátek představoval Alkehol osvěžující změnu po letech vážné a často politicky angažované muziky. Kluci se nikdy netajili tím, že jejich vzory jsou kapely jako AC/DC, Motörhead nebo Rose Tattoo, a je to v jejich hudbě sakra znát.

Za skoro třicet let existence natočili přes dvacet alb a odehráli stovky koncertů po celém Česku i Slovensku. A i když se z nich nikdy nestaly popové hvězdy hlavního proudu, vybudovali si nezaměnitelné místo v srdcích fanoušků a jejich songy jako Pivo, pivo, pivo nebo Johoho znají a zpívají už tři generace.

Radek Sladký - zpěvák a kytarista

Radek Sladký se narodil 5. března 1967 v Praze a už odmala v sobě nosil výjimečný hudební talent. Když jako kluk poprvé sevřel v rukách kytaru, nikdo netušil, že z něj jednou bude rocková legenda. Jako zakládající člen skupiny Alkehol se postupně vypracoval mezi nejvýraznější tváře českého rocku 90. let a tuhle pozici si hrdě drží dodnes.

Začínal to postupně - pár menších kapel, spousta zkoušení, hledání vlastního zvuku a cizelování toho charakteristického hlasu, který dneska poznáte mezi tisíci. Osudovým momentem bylo setkání s Petrem Buchtou, se kterým v roce 1992 založil Alkehol. Původně šlo jen o bokovku členů thrashmetalové kapely Kryptor, ale nakonec z toho vzniklo něco mnohem většího - projekt, který si získal srdce tisíců fanoušků svým upřímným pohledem na českou hospodskou kulturu.

Radek Sladký je především majitelem toho nezaměnitelného chrapláku, který se stal podpisem nesčetných hitů Alkeholu. Jeho hlas dokonale sedí k textům o pivě, hospodách a běžných radostech i trampotách obyčejného člověka. A když k tomu přidáte jeho kytarové riffy, v nichž se mísí hard rock, heavy metal i tradiční český bigbít, máte dokonalý recept na úspěch.

S Alkeholem natočil všechna zásadní alba od debutovky z roku 1993 přes legendární desky jako Motorkářskej bál nebo Pijánovka až po novější materiál. Jeho rukopis cítíte v písničkách, které se staly hymnou hospod a rockových klubů po celé zemi. Vždyť kdo by neznal songy jako Hospodo, hospodo, Pivo nebo Metrák? Tyhle pecky si brouká snad každý, kdo kdy držel půllitr v ruce.

Co dělá Radka tak výjimečným? Není to jen jeho hudební nadání, ale hlavně ta neuvěřitelná autenticita a schopnost napojit se na publikum. Když stojí na pódiu, hranice mezi kapelou a fanoušky prakticky neexistuje - všichni jsou jedna velká rodina, která společně oslavuje život. Viděli jste někdy koncert Alkeholu? Ten Radkův charisma a energie vás pohltí od první minuty.

Kromě Alkeholu si Radek odskočil i do jiných hudebních projektů. Jeho všestrannost a profesionalita z něj dělají respektovaného muzikanta i mimo domovskou kapelu. I když nikdy nehonil komerční úspěch za každou cenu, jeho muzika dokáže oslovit posluchače všech věkových kategorií.

V soukromí je Radek zapáleným motorkářem a milovníkem svobody, což se přirozeně promítá i do jeho tvorby. Jeho texty nejsou nijak složité nebo vyumělkované, ale právě v té jednoduchosti je jejich krása - jsou plné životních pravd a typicky českého humoru, který nám všem sedne jak prdel na hrnec.

Po více než třiceti letech na scéně zůstává Radek Sladký ikonou českého rocku a živým důkazem, že když zůstanete sami sebou a nehrajete si na něco, co nejste, můžete uspět dlouhodobě. S Alkeholem vytvořil fenomén, který dávno přerostl hranice pouhé zábavy a stal se součástí naší kulturní identity, spojující generace fanoušků od táty k synovi.

Petr Buneš - zpěvák a baskytarista

Petr Buneš patří mezi zakládající členy hudební skupiny Alkehol, kde se chopil role zpěváka a baskytaristy. Jeho hluboký, nezaměnitelný hlas se stal jakýmsi podpisem kapely, která od začátku devadesátek rozvíří českou rockovou scénu pokaždé, když vstoupí na pódium. V roce 1992 se s Otou Heřmánkem rozhodli jít vlastní cestou po odchodu z Kryptoru, a tak na světě byla nová legenda.

Petrova hudební cesta má ale mnohem hlubší kořeny, sahající až do osmdesátých let, kdy brázdil pódia s různými amatérskými kapelami. Jeho baskytarové umění a výrazný hlas mu rychle vydobyly respekt mezi ostatními muzikanty. Ale ruku na srdce – opravdovou hvězdou se stal až s Alkeholem, jehož texty plné hospodského humoru, nadsázky a běžných životních situací si našly cestu do srdcí tisíců fanoušků.

Petr Buneš není jen skvělým hudebníkem, ale také duší, která vdechuje život většině repertoáru kapely. Spolu s Heřmánkem tvoří tvůrčí jádro, které stojí za hity jako Hospůdka, Pijácká nebo Metla lidstva. V jeho textech najdete odraz každodenního života, lásku k zlatavému moku a hospodské kultuře – a není divu, že tohle rezonuje s fanoušky všech generací. Kdo by se občas nenašel v příběhu o páteční výplatě nebo nedělní kocovině?

Postupem let se Petr vypracoval na jednu z nejvýraznějších osobností české rockové scény. Přesto zůstává tím obyčejným chlapem, kterého byste potkali v hospodě na rohu a ani byste netušili, že před pár dny rozburácel dav na vyprodaném koncertě. Bulvár ho nezajímá, pro něj je důležitá hlavně muzika. Na pódiu je ale k nepoznání – jeho energické vystupování a schopnost navázat kontakt s publikem patří k nezapomenutelným zážitkům z koncertů Alkeholu.

Je docela vtipné, jak moc je Petr spjatý s českým pivem – a není to jen póza pro fanoušky. Jeho znalosti o pivovarnictví by mu záviděl kdejaký sládek. Tahle vášeň se promítla i do několika speciálních koncertů přímo v českých pivovarech. Co může být lepšího než hrát rockovou muziku tam, kde vzniká nápoj, který ji tak často inspiruje?

Z hudebního pohledu čerpá Buneš inspiraci hlavně z klasického rocku a heavy metalu 70. a 80. let. Mezi jeho idoly patří basové legendy jako Lemmy z Motörhead nebo Steve Harris z Iron Maiden, což se promítá i do jeho stylu hry. I když Alkehol hraje zdánlivě jednoduchý rock, Petrovy basové linky často ukrývají technicky zajímavé prvky, které potěší hudební fajnšmekry.

V kapele zastává Petr taky roli jakéhosi tmelícího prvku, který dokáže uhasit případné tvůrčí plamínky neshod. Jeho klidná povaha a smysl pro humor často pomáhají, když se při intenzivní spolupráci občas zajiskří. Možná i proto se Alkehol drží na scéně už tak dlouho, a to prakticky ve stejné sestavě. A to není v rockovém světě úplně běžné, že?

Za téměř třicet let existence kapely odehrál Buneš s Alkeholem stovky koncertů po celém Česku i na Slovensku. Kapela nechybí na žádném pořádném letním festivalu a jejich vystoupení vždycky zaručí, že se lidi budou bavit. Petr je známý tím, že po koncertech rád pokecá s fanoušky – nikdy neodmítne fotku nebo podpis, protože dobře ví, že bez fanoušků by nebyl tam, kde je.

Kromě Alkeholu se Petr občas pouští i do dalších hudebních projektů, většinou jde ale o jednorázovky nebo hostování. Jeho srdce patří Alkeholu, kterému věnuje většinu svého času a energie. A upřímně – česká rocková scéna by bez jeho charakteristického hlasu a basových linek byla o dost chudší.

Ota Baláž - bubeník

Ota Baláž patří mezi nejvýraznější bubenické osobnosti české rockové scény. S kapelou Alkehol je nerozlučně spjatý už od roku 1992, kdy se připojil k její základní sestavě. Jeho charakteristický styl bubnování dal kapele ten nezaměnitelný zvuk, který fanoušci milují.

Narodil se v Praze a bubny ho uchvátily už jako kluka. Začínal v různých garážových kapelách, ale bylo jasné, že má něco extra. Jeho bubenická technika kombinuje preciznost s energickým projevem – přesně to, co pivní rock potřebuje. Není divu, že když Ota Hereš a Petr Buneš rozjížděli Alkehol, sáhli právě po něm.

Znáte ten moment na koncertech Alkeholu, kdy dav šílí a kapela jede jako dobře namazaný stroj? Za tím vším stojí právě Balážův rytmický základ. Spolu s Herešem, Bunešem a později i Sychrou vytvořili partu, která se stala synonymem pro českou pivní rockovou scénu.

Balážův bubenický styl se vyznačuje především spolehlivostí a energií. Nikdy to nepřehání se zbytečnými sóly – všechno, co hraje, má svůj účel a slouží písničce. Však to znáte – když kapela hraje a najednou bubeník začne předvádět pětiminutové sólo, jdete si radši pro pivo. U Oty tohle nehrozí – jeho hra vždycky posouvá song tam, kam má.

Od prvního alba z roku 1993 nahrál s Alkeholem všechny desky. Jeho rytmy pohánějí hity jako Pijácká, Hospodská nebo Pivečko. I když Alkehol nikdy nestavěl na technické virtuozitě, Balážova hra vždycky vynikala přesností a citem pro to, co skladba potřebuje.

Občas si odskočil i k jiným projektům, ale Alkehol zůstává jeho domovem. Mezi českými bubeníky má respekt a inspiroval spoustu mladších muzikantů. Jeho přístup k hudbě? Žádné zbytečné kudrlinky – přímočarý jako pořádný lok piva.

Když zrovna nebubnuje, najdete ho nejspíš na motorce. Často na koncerty Alkeholu přijíždí právě na svém stroji. Jeho životní filozofie dokonale vystihuje ducha kapely – žít naplno, užívat si každý den a nebrat se moc vážně.

Kapely přicházejí a odcházejí, členové se mění, ale Ota zůstává. Je tím pevným bodem, kolem kterého se točí rytmická sekce Alkeholu. V české rockové historii si vydobyl místo jako spolehlivý strážce rytmu jedné z nejoblíbenějších pivních rockových kapel. A to se jen tak někomu nepovede.

Hudba je jako alkohol - čím víc ji piješ, tím více tě opíjí, a členové Alkeholu nás opíjí svými tóny už desítky let.

Zdeněk Novotný

Tonda Rauer - kytarista

Tonda Rauer se stal nedílnou součástí kapely Alkehol v roce 1992, kdy se připojil k zakládajícím členům Otovi Hereši a Petru Buneši. Jeho charakteristický styl hry na kytaru, který míchá tvrdý rock a heavy metal s hospodským nádechem, pomohl vytvořit nezaměnitelný zvuk téhle kultovní české rockové party. Tonda přinesl do kapely nejen své instrumentální dovednosti, ale také osobitý přístup ke skládání hudby, což zásadně pomohlo Alkeholu prorazit na domácí scéně.

Vyrůstal v malém městečku kousek od Prahy, kde ho to k muzice táhlo už jako kluka. Svoji první kytaru dostal ve dvanácti a od té doby ji prakticky nepustil z ruky. Nasával inspiraci od velikánů jako AC/DC, Motörhead nebo Status Quo a postupně si vybrousil svůj vlastní rukopis. Než zakotvil v Alkeholu, protloukal se několika menšími kapelami, kde sbíral grify a cizeloval svůj styl.

V Alkeholu si Tonda rychle vydobyl pozici klíčového člena, který s Otou Herešem tvoří typické dvougitarové jádro, bez kterého by kapela nebyla tím, čím je. Jeho riffy a sóla jsou přímočará, melodická a vždycky perfektně sedí do celkového soundu. Není divu, že fanoušci milují jeho energické vystupování na pódiu, kde svoji kytaru rozehrává s pořádnou dávkou showmanství.

Za ty roky s Alkeholem má Tonda prsty ve všech zásadních deskách kapely a podepsal se pod hity jako Pijánovka, Hospoda, Metrák nebo Pivrnec. Jeho kytarové linky jsou tak výrazné, že inspirují spoustu mladých kytaristů. I když občas přispěje nějakým textem, tuhle parketu většinou nechává na svých parťácích z kapely.

Mimo Alkehol se Tonda Rauer věnuje i dalším hudebním projektům, i když spíš okrajově. Čas od času si střihne nějaký ten koncert jako host u spřátelených kapel nebo si zajamuje na sessions. Spousta lidí ho taky zná jako vyhledávaného studiového hráče, který svým charakteristickým zvukem obohatil nahrávky mnoha dalších českých rockových interpretů.

V civilu je Tonda zapálený sběratel kytar a efektů. V jeho sbírce najdete i vzácné kousky, včetně vintage modelů Gibson a Fender. Na koncertech s Alkeholem ale nejčastěji sahá po svých oblíbených nástrojích ESP a zesilovačích Marshall, které mu dávají ten správný sound.

Fanoušci si ho zamilovali nejen kvůli jeho hře, ale i díky jeho přímočarosti a otevřenosti. Na koncertech si vždycky najde chvilku na pokec s fanoušky a nikdy neodmítne podpis nebo společnou fotku. Není proto divu, že má Alkehol jednu z nejvěrnějších fanouškovských základen na české rockové scéně.

Tonda Rauer se za ty roky stal symbolem Alkeholu. Jeho typická vizáž s dlouhými vlasy a neodmyslitelnou kytarou je prostě nepřehlédnutelná. Spolu s ostatními členy kapely vytvořil muzikantský fenomén, který už přes třicet let baví fanoušky po celém Česku i za hranicemi.

Bývalí členové kapely

Alkehol a jeho bývalí členové: Příběh rockové legendy

Znáte ten pocit, když si pustíte starou desku Alkeholu a najednou vás přepadne vlna nostalgie? Tahle ikonická česká rocková parta za ty roky prošla tolika změnami, že by to vydalo na samostatnou knihu. A každý, kdo kapelou prošel, v ní zanechal kus sebe.

Petr Buneš, ten chlápek s prsty rychlejšími než blesk, stál u samotného zrodu kapely. Jeho kytarové riffy dávaly prvním skladbám Alkeholu ten správný říz, který si pamatujeme dodnes. V roce 1995 ale praštil s kapelou kvůli neshodám s Otou Hereitem. Znáte to - dva kohouti na jednom smetišti, to nikdy nedopadne dobře. Založil si pak vlastní kapelu, ale upřímně, kdo z nás si na ni vzpomene?

Martin Melmus za bicími byl jako uragán. Sedm let mlátil do bubnů, až se z nich prášilo, a koncerty s ním měly úplně jinou energii. V roce 1998 ale řekl dost. Nekonečné šňůry koncertů a rodina, která ho skoro neviděla - klasický příběh rockera, který musí volit mezi cestou a domovem. Občas se ještě objeví na pódiu s bývalými parťáky, ale už jen jako vzácný host.

Václav Váša Křeček a jeho basa, to byla kapitola sama pro sebe. Byl u toho, když kapela nahrála Metlu lidstva - desku, kterou má doma snad každý fanoušek pořádného českého rocku. Jeho hluboké basové linky a chraplavý hlas v doprovodných vokálech dávaly písničkám ten správný šmrnc. V roce 2001 ale bouchl do stolu. Kam má kapela směřovat? Tahle otázka rozdělila partu a Křeček šel o dům dál. Dneska dělá producenta a pomáhá rozjet kariéru mladším kapelám.

A co Jiří Voráček? Ten chlápek uměl s kytarou divy! Mezi lety 1997 a 2003 posunul zvuk Alkeholu o level výš svými technickými sóly. Kdo ho viděl naživo, ví, o čem mluvím. Nakonec ho zlákala nabídka ze zahraničí. Kdo by odolal, že jo?

Tomáš Vartecký byl sice v kapele jen chviličku, ale i tak stihl zamíchat kartami. Jeho klávesy přinesly do některých skladeb úplně novou atmosféru. Jenže Alkehol se nakonec vrátil k syrovějšímu zvuku a pro klávesy už nebylo místo. Taková škoda!

Nemůžu zapomenout ani na Radka Reddyho Sladkého, který naskočil za bicí během turné v letech 2004-2005. Oficiálně sice nebyl členem, ale kdo ho viděl řádit na pódiu, ten na to jen tak nezapomene. Jeho bubnování mělo grády a show kolem toho, to byla paráda sama o sobě. Dneska ho můžete zahlédnout v punkových kapelách nebo jako občasného hosta na koncertech Alkeholu.

Všichni tihle muzikanti, ať už v kapele strávili roky nebo jen pár měsíců, se podepsali pod to, že je dneska Alkehol takovou stálicí na české rockové scéně. Jejich hudba s námi zůstává v těch starých nahrávkách. A přiznejme si - některé sestavy kapely měly prostě něco extra, co se už nikdy nevrátí. Ale není to vlastně kouzlo živé hudby?

Nejznámější hity a alba

Nejznámější hity a alba

Alkehol brázdí vody české rockové scény už od roku 1992 a za tu dobu si vydobyl místo v srdcích tisíců fanoušků. Tahle parta v čele s Otou Herešem a Petrem Bunešem přišla s něčím, co tu ještě nebylo – energickou směsicí hard rocku, metalu a punku, okořeněnou texty, u kterých se člověk válí smíchy. A o pivu. Hodně o pivu.

Jejich debutovka z roku 1993 vystřelila jako raketa. Kdo by neznal Hospodskou nebo Pijáckou? Tyhle songy zněly z každé hospody a staly se hymnou nejednoho bujarého večera. Když pak o rok později přišli s albem S úsměvem se pije líp, bylo jasné, že tahle kapela tu s námi nějaký pátek zůstane.

Rok 1995 a album Alkehell přineslo další nálož pecek včetně Metráku, který rozburácí dav dodnes. A co teprve Železný dědek z roku 1996? Tahle písnička se stala naprostou legendou a když zazní na koncertě, není člověka, který by neřval texty z plných plic.

Devadesátky uzavřela alba jako Pohoda, Kocovina a na přelomu tisíciletí Planeta vopic. Vzpomínáte na Metlu lidstva nebo Pivo je lék? A co Tragédie s kozama? To jsou přece songy, které zná každý správný rocker!

Nové tisíciletí kapela rozjela ve velkém stylu. Soubor kreténů, Soda, Superpéro – jedno povedené album za druhým. Na Dvanáctce z roku 2008 najdeme Mamuta, při kterém na koncertech pravidelně padají rekordy v hromadném skákání. A co teprve Johoho z alba Vypitej a natočenej? Ten chytlavý refrén vám zaručeně uvízne v hlavě na týdny!

I v poslední dekádě kluci šlapou jako hodinky. Pořád úplně na dně, Začátkem roku 2018 bude konec světa a zatím poslední Z pekla šťastnej z roku 2020 ukazují, že ani po třiceti letech jim nedochází šťáva. Není to vlastně neuvěřitelné, jak dlouho dokážou držet laťku tak vysoko?

Síla Alkeholu tkví v tom, že zpívají o věcech, které každý z nás zná – o kalících večírcích, o problémech v práci, o radostech i starostech běžného života. Proto jim rozumí jak padesátník, tak dvacetiletý student. Jejich texty jsou jako historky, které si vyprávíme u piva.

Na koncertech Alkeholu zažijete něco, co jinde nenajdete. Ta energie, to souznění kapely s publikem, ten pocit, že všichni patříme do jedné velké rodiny. A samozřejmě – pivo teče proudem, přesně jak se na správný alkeholový koncert sluší a patří!

Hudební styl a inspirace

Hudební styl skupiny Alkehol se vyznačuje osobitou směsí hard rocku a heavy metalu, obohacenou o prvky hospodského folklóru a lidové muziky. Tahle parta chlapů dokázala vytvořit něco, co na české scéně nemá obdoby - tvrdou muziku, která zároveň voní pivem a českou hospodou. Od roku 1992, kdy Ota Hereš a Petr Buneš kapelu založili, si jejich písničky našly cestu do srdcí fanoušků všech věkových kategorií.

Kořeny jejich zvuku sahají hluboko do klasického hardrocku sedmdesátek a osmdesátek. Slyšet tam můžete ozvěny AC/DC, Motörhead nebo ranou Metallicu. Členové Alkeholu nikdy neskrývali svůj obdiv k těmto legendám rockové scény, zároveň však dokázali vytvořit vlastní, nezaměnitelný styl. Otovy kytarové riffy nejsou žádná věda, ale právě v té jednoduchosti je jejich krása - chytnou vás a nepustí.

Texty? Ty jsou kapitola sama pro sebe. Žádné složité metafory nebo filozofování - Alkehol zpívá o tom, co chlapi řeší u piva. O motorkách, hospodách, holkách a každodenních radostech i starostech. A to vše podané s pořádnou dávkou humoru a nadsázky. Mluví jazykem ulice, používají výrazy, které by v učebnici češtiny asi neobstály, ale právě proto jsou tak autentičtí. Právě tato kombinace tvrdé hudby a lidových textů vytváří onen specifický alkeholský styl, který nikdo jiný neumí napodobit.

Hudebně je to pecka za peckou. Výrazné kytary, energická sóla a refrény, které si zapamatujete po prvním poslechu. Na koncertech pak celý sál hřmí jako jeden muž. Bicí s basou drží všechno pohromadě jako dobrý základ guláše, na kterém si pak kytaristi můžou vyhrát se svými melodiemi. A ten zpěv? Žádné operní výkony, ale syrový, opravdový hlas, který sedí k textům jako prdel na hrnec.

I když kapelou za ty roky prošlo několik muzikantů, Ota s Petrem vždycky drželi kormidlo pevně v rukou. Každý z členů přinesl do kapely vlastní hudební vlivy a inspirace, což přispělo k postupnému vývoji a obohacení původního zvuku. Díky tomu kapela nezakrněla a pořád má co nabídnout.

Fakt zajímavé je, jak si Alkehol poradil s lidovkami. Vzít starou známou písničku, kterou zpívala už naše babička, a předělat ji do rockového hávu, to chce kuráž. A jim se to povedlo tak, že ty covery berou za své i mladí rockeři, kteří by jinak na lidovky ani nesáhli.

Možná je nikdy neuslyšíte v hlavním vysílacím čase v rádiu, ale to vůbec nevadí. Koncerty Alkeholu jsou známé svou energickou atmosférou a bezprostředním kontaktem mezi kapelou a publikem. Žádné hvězdné manýry, žádné pozlátko - jen parta chlapů, kteří milují muziku a umí rozpálit sál do běla. A právě tahle upřímnost jim vybudovala armádu věrných fanoušků.

V zemi, kde je pivo národním nápojem a hospoda druhým domovem, dokázal Alkehol propojit tvrdou muziku s českou duší způsobem, který osloví i lidi, co metal běžně neposlouchají. Jejich styl ukazuje, že i zdánlivě neslučitelné věci můžou fungovat, když se dělají s láskou a bez přetvářky.

Koncertní činnost a fanouškovská základna

Kapela Alkehol se od roku 1992 vyznačuje intenzivní koncertní činností, která se stala základem jejich popularity. Ota Hereš a Petr Buchta začínali v malých klubech a hospodách, kde si rychle našli své věrné fanoušky. Jejich nabušené koncerty plné punku a hardcoru si získaly srdce hlavně dělníků a pivařů – a ruku na srdce, o čem jiném taky jejich písničky jsou?

Jméno	Pozice v kapele	Rok připojení
Ota Hereš	Zpěv, kytara	1992
Petr Buneš	Basová kytara	1992
Tonda Rauer	Bicí	1992
Martin Melmus	Kytara	2003

Devadesátky přinesly kapele mnohem větší pódia. Najednou hráli na Masters of Rock, Benátské noci nebo Rock for People. Na jejich koncertech ale pořád najdete to, co je dělá výjimečnými – bezprostřední kontakt s publikem. Kluci běžně slezou mezi lidi nebo si někoho vytáhnou na pódium. A Petr Kužel Buchtele? Ten by nebyl sám sebou bez svého pověstného polévání fanoušků pivem. Tohle už prostě k Alkeholu patří jako hořká k pivu.

Jejich fanoušci jsou kapitola sama pro sebe. I když v publiku převládají chlapi středního věku, potkáte tam úplně všechny generace. Mnozí s kapelou stárnou už od začátku a na koncerty klidně cestují přes celou republiku. Vzniklo i několik fanklubů, které organizují společné výjezdy a setkání s kapelou.

Specifickým fenoménem jsou takzvané alkeholické slety – setkání fanoušků spojená s koncerty, kde teče proudem pivo Alkehol, které kapela uvařila ve spolupráci s menšími pivovary. Tyto akce mají často i dobročinný rozměr, kdy část peněz jde na pomoc potřebným.

Kluci z Alkeholu odehrají každý rok kolem 80-100 koncertů. V létě válí na festivalech, v zimě se stěhují do klubů, kde je to takové osobnější a můžete si s nimi po koncertě pokecat. Ota i Petr jsou známí tím, že s fanoušky rádi pokecají, podepíší cédéčka nebo se nechají vyfotit. Žádné hvězdné manýry, prostě normální chlapi.

S nástupem sociálních sítí začali komunikovat i přes Facebook a Instagram, kde sdílejí fotky ze zákulisí a info o koncertech. Fanoušci milují jejich autenticitu a to, že si na nic nehrají – přesně tak, jak to znají z jejich image chlapů z lidu.

V poslední době se snaží oslovit i mladší posluchače, spolupracují s novými kapelami a hrají na festivalech pro širší publikum. Přesto zůstávají sami sebou a odmítají se podbízet komerčním trendům – a právě za to je jejich skalní fanoušci milují.

A víte, co je fakt zajímavé? Spousta fanoušků má vytetované logo kapely nebo texty jejich písniček. To už chce pořádnou oddanost, co? Kapela dokonce na svém webu sdílí fotky těchto tetování a příběhy, které se k nim vážou.

Zajímavosti ze zákulisí kapely

Zajímavosti ze zákulisí kapely Alkehol sahají až do počátku 90. let, kdy se Ota Hereš a Petr Buneš dali dohromady a rozjeli projekt, který se postupně propil až na výsluní české rockové scény. Málokdo tuší, že tahle parta vlastně vznikla jako bokovka členů Törru, kteří si chtěli trochu odfrknout od tvrdšího metalu a pohrát si s odlehčenějšími texty a přímočařejším rockem.

A víte co? Název Alkehol vůbec nebyl jejich první volbou. Kluci přehazovali různá jména jako horký brambor - Pivson, Hospoda a další návrhy létaly vzduchem, než nakonec zvítězil Alkehol, který prostě nejlíp vystihoval duši kapely. Texty se často rodily přímo u piva - Petr Buneš kdysi prozradil, že legendární Hospoda spatřila světlo světa během jediného propitého večera, kdy chrlil verše na pivní tácky. To je přece nádhera, ne?

Co málokdo ví - některé z největších hitovek vznikly úplně náhodou při jamování na zkouškách. Třeba Pijácká byla původně jen taková blbinka na rozehrání prstů, než kapela zjistila, jak šíleně na ni lidi reagují na koncertech. A tak se z pouhého rozehrávání stal jeden z největších hitů.

V zákulisí to mezi chlapy funguje už desítky let jako dobře promazaný stroj. I když se sestava občas měnila, srdce kapely - Ota s Petrem - zůstává stejné. Docela překvapivé je, že kapela nikdy neměla klasického manažera - veškeré organizační věci si kluci odbouchávali sami, což je v českém rockovém rybníčku celkem unikát.

Před každým koncertem mají svůj malý rituál. Vždycky se sejdou v šatně a cinknou si na zdar vystoupení. Tahle tradice jede od prvního koncertu a nikdy ji neporušili. I v dobách, kdy někdo z nich zrovna abstinoval, připíjelo se aspoň nealkoholickým pivkem. Prostě parta, která drží pohromadě.

Nahrávání alb? To by vydalo na samostatnou knihu historek! Při natáčení Vypitýho chrámu jim vypadly pojistky, a tak některé vokály dodělávali při svíčkách jako nějaký středověký mnišský sbor. A představte si, že producenti pak zjistili, že tyhle nouzovky mají mnohem lepší atmosféru než původní nahrávky. Někdy prostě náhoda zafunguje líp než dokonalá příprava.

Co dělá Alkehol skutečně výjimečným, je jejich vztah s fanoušky. Kluci po koncertech nevypadnou zadním vchodem, ale pokecat a dát si pivo s fandy je pro ně samozřejmost. Dokonce se párkrát stalo, že když onemocněl bubeník před důležitým koncertem, zaskočil za něj fanoušek, který znal všechny songy. Kde jinde tohle uvidíte?

Textař Ota Hereš se jednou rozpovídal o tom, odkud vlastně bere inspiraci pro svoje texty. Třeba Prachovka vznikla, když doma pomáhal s úklidem a najednou ho praštila do očí komika celé situace. A Sekačka? Ta se zrodila po skutečném boji s porouchanou sekačkou, která vzdala službu uprostřed zarostlé zahrady.

Za ty roky se kolem kapely nakupila spousta mýtů. Jeden z nejčastějších? Že před každým koncertem do sebe musí hodit přesně odměřené množství alkoholu. Pravda je ale jinde - kluci berou hraní vážně a přípitek před koncertem je spíš symbolická záležitost než nějaká masivní opíječka. Image je image, ale když jde o muziku, jsou to profíci každým coulem.